Hotel a penzion Švýcarský dům

Hotel a penzion Švýcarský dům

Historie hotelu

HISTORIE HOTELU ŠVÝCARSKÝ DŮM

Sněžník, čímž se rozumí i obec Sněžník, byl odjakživa oblíbenou horou obyvatel dvouměstí Děčína a Podmokel (město na levém břehu Labe bylo v roce 1942 spojeno s Děčínem). Je to jejich domácí, větry ošlehaná hora, po které lidé zatouží především v době, když se hluboká labská kotlina topí v mlhách, nebo když nastane nepříznivá emisní situace.

Obec Sněžník leží na úpatí strmě klesajících skalních stěn Vysokého Sněžníku, který má výšku 723 m.n.m. Horní i Dolní ves Sněžník je obklopena rozsáhlými lesními porosty, které tvoří čtverec o délce strany cca 13 km.

Drážďanská vyhlídka
Rozhledna Sněžník

Uprostřed Dolní vsi, v nadmořské výšce 600 m, se nachází půvabná stavba hotelu Švýcarský dům. Naše oči hned zaujme pohled na dvoupatrové průčelí se dvěma špičatými věžemi a také na dřevěné balkony, zdobící východní frontu budovy se zahradou a dětským hřištěm. Níže pod hotelem se nachází bývalá hospodářská část. Dodnes zůstala zachována budova koňských stájí, stodola a sklep na led pod současnou dřevěnou terasou. Hotel je až do prvního patra postaven z pískovcových kvádrů. Konstrukce prvního a druhého podlaží připomíná styl místního selského hrázdění.

V horních patrech hotelu se dnes nachází celkem 11 pokojů pro hosty, z toho pět pokojů má i balkon. Všechny jsou vybaveny samostatným sociálním zařízením. V přízemí se nachází restaurace, salónek, toalety, recepce a kuchyně s potřebným zázemím. K hotelu přiléhají i dvě venkovní terasy, z čehož jedna je krytá.

Budování hotelu

Hotel Švýcarský dům vybudoval Friedrich Hebestreit, který byl od roku 1860 do 1912 majitelem hotelu „Zum Bad“ v Děčíně – Horním Žlebu. Švýcarský dům postavil se stavitelem Pertenem z Děčína – Přípeře v letech 1892/98. Vybudoval jej pro svého nejmladšího syna Franze Hebestreidta a jeho ženu Josefinu, roz. Schwalb. Předtím ale poslal svého syna na hotelovou školu do Švýcarska a později mu ještě zprostředkoval i místo asistenta ředitele v jednom hotelu na francouzské Riviéře.

Na slavnostní zahájení provozu hotelu na jaře roku 1893 byli pozváni starostové Jílového, Děčína, Rosenthalu (Sasko), lesní hospodáři z Thun-Hohensteinského panství a mnoho dalších prominentních hostů z Děčína a okolí.

Dluhy

Dnes nelze s jistotou říci, koho napadla myšlenka, postavit vzdušné lázně s názvem Švýcarský dům ve vsi lesních dělníků. Skutečností je, že tato myšlenka předběhla svou dobu. Celoroční hosté, tak jak je zřejmě viděli ve Švýcarsku, zde chyběli. Hotel se plnil ojedinělými hosty vždy jen v období prázdnin od července do září. Turisté v zimě chyběli zcela, nehledě na několik dnů, kdy bylo možné hosty dovézt nahoru na koňských saních z Děčína přes Jalůvčí a Maxičky.

Náklady na personál, zásoby, energie a amortizaci tak zůstávaly nepokryté. Krátce řečeno, provoz byl ztrátový a hospodaření skončilo dluhy vůči dodavatelům (zejména pivovaru v Podmoklech) a daňovému úřadu. Spořitelna v Děčíně poskytovala jeden úvěr za druhým, ale stejně to k odvrácení bankrotu nevedlo. Po řadě jednání převzala děčínská spořitelna hotel i s celým inventářem do svého vlastnictví a tak podnikavý Franz Hebestreit s bolestí v srdci musel hotel i s manželkou a dcerami v roce 1902 opustit.

Krummrein

Hotel byl opuštěn jen pár týdnů. Poté byl pronajat restauratérovi Krummreinovi, který pocházel ze Schweizermühle v Sasku. Starý hostinský s praktickými zkušenostmi byl hospodárný, obezřetný ve svých úvahách a zapojil do provozu celou svou rodinu. Dospělé děti otci pomáhaly: syn jako vynikající kuchař, dcera jako pokojská a servírka, snacha jako hospodyně.

Myšlenka, že by na Sněžníku mohly být vzdušné lázně, tak již nebyla tak zcestná. Počínající éra automobilismu způsobila, že bylo možno z nádraží v Děčíně v nadmořské výšce 126 m během 20 minut být na čerstvém a svěžím lesním vzduchu. Na rozlehlé sněžnické pláni se rozmohlo postupně i lyžování. Na nejvyšším kopci Labských pískovců tak bylo možné si u železných kamen hotelu Švýcarský dům ohřát své zmrzlé údy a vypít šálek horkého čaje.

Hospodský Krummrein si nemohl stěžovat. Platil včas nájem děčínské spořitelně a účty za pivo thunskému knížecímu pivovaru v Podmoklech (dnes Děčín). Krummrein byl nájemcem hotelu téměř 30 let. V roce 1930 odešel na zasloužený odpočinek. Za uspořené peníze si koupil ve svém saském pohraničí domek, kde po pár letech v požehnaném věku zemřel.

Alfons Tritschel

Jeho následníkem se stal Alfons Tritschel z Tisé, vrchní číšník z kavárny Corso v Podmoklech (dnes Děčín). Namáhavá práce číšníka v kavárně s nočním provozem a v zakouřeném prostředí zapříčinila, že se začal poohlížet po klidnějším zaměstnání. Bylo to právě v době, když uslyšel, že pro jemu dobře známý hotel Švýcarský dům se hledá nový schopný nájemce. A on, Alfons Tritschel, který se vypracoval „zespoda“ jako pikolík, číšník atd., schopný byl. Navíc ve své peněžence měl i naspořených pár stříbrňáků.

Hned viděl, že hotel se musí zmodernizovat. Roubené stěny v I. a II. patře nahradil cihelným zdivem, velká veranda byla zasklena a topení v lokálních kamnech bylo nahrazeno centrálním topením. Alfons Tritschel posléze koupil celý hotel a děčínská spořitelna byla ráda, že pro ní letitá neutěšená záležitost měla šťastný konec.

Brzy se hotel skvěl v nové podobě. Sněžník se stal vyhledávanými a hodně navštěvovanými vzdušnými lázněmi. Dokonce i majitelé okolních nemovitostí pronajímali své domy na letní byty. Na Sněžníku vznikala další restaurační zařízení a všem se vedlo dobře. Ve Švýcarském domě se musel už v únoru objednávat letní pobyt a v zimě bylo těžké najít místečko k vypití šálku horkého čaje.

Alfons Tritschel vedl příkladně celý hotel až do hořkého konce druhé světové války. Pak se mu stalo to, co všem německým obyvatelům obce Sněžník. Byl s celou rodinou odsunut do sousedního Saska.

Hotel „Švýcarský dům“ byl po válce zestátněn a od 11.11.1945 sloužil pohraniční stráži a celníkům jako kasárna. Tím započal proces jeho pomalé devastace. 

Krátce, v letech 1949 – 1954, patřil hotel Švýcarský dům sokolskému družstvu služeb „Vzlet spol. s. r.o.“ se sídlem v Praze a poté opět až do roku 1966 sloužil Československému ministerstvu vnitra pro potřeby pohraničního strážního útvaru 5242, který měl velení na zámku v Děčíně. V roce 1966 byl hotel převeden na národní podnik Československá automobilová doprava (ČSAD) se sídlem v Ústí nad Labem, který jej pak dalších 35 let využíval jako školící a rekreační středisko pro své zaměstnance. Po privatizaci prodal „ČSAD BUS Ústí nad Labem a.s.“  v roce 2001 hotel společnosti „VALER spol. s .r.o.“ se sídlem v Praze, kterou  ze 100 % vlastnil ruský podnikatel Valeri Larionov. Ten vlastnil hotel do roku 2014, kdy jej koupili manželé Kasíkovi z Děčína a kteří se rozhodli navrátit hotelu jeho předválečný lesk.

Všichni pováleční majitelé prováděli na hotelu pouze nezbytné opravy a údržbu, jedinou velkou investicí byla v roce 1997 nově vybudovaná biologická čistírna odpadních vod.  

Jak vypadal areál hotelu při převzetí v roce 2014 dokládají následující snímky.